Bylo zataženo.
Déšť bubnoval hlasitě na okenní tabulky..
Seděla jsem na parapetu a hlavu jsem měla opřenou o studené, zamlžené okno.
V uších jsem měla sluchátka ze, kterých hrálo End of all days od mé milované kapely 30 seconds to Mars.
Slzy mi pomalu stékaly po tvářích.
Pozorovala jsem jak kapky dopadají na okno..
Bylo toho moc. Bylo toho moc, co jsem nedokázala pochopit, vyřešit.
Proč jsem sama.? Proč mě nikdo nemá rád?
Proč mi nadávají? Co jsem udělala?
Jsem jiná než oni.
Proč..proč..proč?
Hodiny ubíhaly jako minuty..čas ubíhal tak rychle...
Nechci zpátky tam..mezi ty kvůli, kterým je ze mě troska. Chodící mrtvola bez duše.
Zombie? Jsem snad zombie?
Nechci zítřek..nechci další ráno..chci ukončit tenhle život. Chci odejít tam odkuď jsem přišla. Do nebe. Chci se znovu narodit..
Ale na to aby jsem tento můj život ukončila, jsem příliš slabá.
Chci pomoc..potřebuji pomoc..hledám pomoc.
Bez úspěchu. Podìvala jsem se na mé ruce.
Byly tak tenké..tak bledé.
Několik dní, měsíců nejím..proč jíst..pro život?
Ale proč žít?
Mám na zádech ceduli ,,Kopni mě" ?
Nechápu to"!!
Slzy se valily proudem....
Z vyčerpání jsem usnula.
Příští den ráno, opět pršelo.
Oblékla jsem si černé úzké otrhané džíny a černé tričko s bílým Triadem.
Mé staré černé tenisky. Mikynu černé barvy. Nasadila kapucy, dala tašku do školy přes rameno a vyšla jsem z bytu.
Jako vždy sluchátka v uších.
Šla jsem na zastávku autobusu. Pozorovala jsem mé teňoučké nohy..divím se, že mě ještě unesou.
Zachvíli přijel autobus a já nastoupila. Sedla jsem si na sedadlo a zaposlouchala se do píničky Night of The Hunter.
Na druhé zastávce nastoupila starší paní. Sledovala jsem ji..jak ji nikdo nechce pustit..vytrhla jsem si sluchátka a zaklepala ji slabě na rameno.
Já vás pustím, tady. Usmála jsem se na ni. Ona si sedla na mé místo a úsměv mi opětovala.
Děkuji ti. Poděkovala.
Není zaco. Znovu jsem si nandala sluchátka a chystala se, že budu vystupovat.
Autobus zastavil a já si to kráčela ke škole. Konečky vlasů, co mi trčeli z kapuce byli mokré.
Přišla jsem do školy a zamířila jsem ke své skříňce.
Nachystala jsem si učebnice na mou první hodinu. Angličtina.
Ve třídě jsem si sedla k oknu do poslední lavice.
Hej Dylanová! Zakřičel holčičí hlas z druhého konce třídy.
Zvedla jsem hlavu od lavice.
Byla to ona...Noa Hobbiová. Holka, kterou každý obdivoval pro její vzhled, namyšlenost, peníze a chování.
Když jsem se na ni podívala, všichni přítomní (včetně jí) se začali smát. Proto jsem opět sklopila hlavu pohledem do lavice.
Zazvonilo a o chvilku později už do třídy vstupovala učitelka angličtiny.
Pozdravila nás a začala hned ze začátku mluvit o novém učivu.
O další přestávce jsem seděla pořád na stejném místě. Jenom s jinými učebnicemi.
Dylanová?!?
Řekl velice známý hlas...hlas, co patřil Noe
Podívala jsem se na ni.
Držela v ruce plagát 30STM.
Jejdaa. Řekla a roztrhla ho.
Vstala jsem ze židle a šla k ní.
Najednou mi někdo podkopl nohy a já sletěla pod její nohy.
Začala se nahlas smát.
Chtěla si mi něco?
Zeptala se, když jsem se zvedla.
Rozpřáhla jsem ruku a ona schytala facku.
Myslím, že mě bolela ruka víc než ji tvář.
Co si to dovoluješ!!!?!?!
Zapištěla.
Nevěděla jsem jak odpovědět..
Strčila do mě a já narazila do tabule a svalila jsem se zpět na zem.
Bolelo mně všechno..
Jenom jsem zavřela oči.
U sebe jsem uslyšela kroky..ten nebo ta dotyčná mi věnovala kopanec do břicha.
Slzy mi tekly proudem.
Zachvíli se do kopání přidal někdo další..
Hlavu jsem si bránila rukama.
Zazvonilo..kolem sebe už jsem nikoho neslyšela, zvedla jsem se a domlácená se vrátila do mé lavice.
Tenhle můj školní den je jako každý jiný den na této škole.
O 5 vyučovacích hodin jsem ze školy skoro utíkala.
Můj náhrdelník, který jsem dostala od maminky, před dvěma lety k 16-tým narozením mi až skákal na hrudi.
Nachvilku jsem spomalila své tempo a hluboce jsem se nadechovala a vydechovala.
Už jsem šla normální chůzí.
Předemnou na chodníku šlo několik holek.
Jedna ve předu držela nad jejich hlavami bílou vlajku. Neviděla jsem co na ni bylo, protože nevlála.
Většina z holek byla oblečena v černém oblečení..
Asi u tří jsem viděla náhrdelník jako mám já...TRIAD. Už jsem nepotřebovala vidět vlajku. To co na ni bylo mi už je jasné. Uviděla jsem několik mě známých tváří. Mé kamarádky..co jsem měla. Nechtěla jsem aby mě viděli takhle jak jsem..
Z nebe začínalo zase kapat.
Bohužel jsem mou mikynu nechala ve škole..
Po pažích mi byly vidět modřiny..
Ty holky už byly blízko mě.
Viděla jsem jak se na mě dívají..
Postavila jsem se na trávník aby jsem jim uhnula z cesty.
Ony, ale u mě zastavily.
Christy?
Zeptala se jedna z nich, co jsem si pamatovala..Sarah..
Ahoj. Pípla jsem.
Sarah, kdo to je? Zeptala se Sarah další znich. Taky jsem si ji dobře pamatovala Claire.
To je Christy!!
Vykřikla Sarah.
Claire nechápala.
Christy Dylanová..
Vysvětlila Sarah.
Christy!! Nadšeně mě obejmula.
Au. Zaskučela jsem bolestí.
Promiň. Co se ti stalo? Zajímala se Claire.
Holky, nepůjdeme někam jinam?
Navrhla ta, co držela vlajku..znala jsem ji, ale na jméno si nevzpomínám.
Chceš s námi jít do čajovny?
Usmála se na mě Sarah.
Nemám peníze.
Řekla jsem.
To nevadí, pořád jsme rodina. A ta si má pomáhat. Oznámila mi Claire a už jsme všichni mířili do čajovny opodál.
Tam jsme si všechny sedli k 3 stolkům.
Takže co se ti stalo!
Naposledy jsem tě viděla před dvěma lety! Co s tebou bylo?
Ptala se Sarah.
Krátce potom, co jsem byla před dvěma lety sváma na srazu, mi maminka zemřela. Víš, že otce mám v kanadě..nemohla jsem za ním jet.
Zůstala jsem na intru.
Neměla jsem kam jít..jenže z té školy mě vyrazili..teď bydlím v malém bytě od tety..chodím do jiné školy. Tam mě šikanují, jak vidíš. Řekla jsem a ukázala na modřiny.
Sarah se na mě překvapeně dívala.
Vstala a obejmula mě.
Začala jsem brečet.
Počkej...školu teď končíš, ne?
Ptala se Sarah.
Za měsíc. Kývla jsem.
Vydechla a nadechla se. Můžeš bydlet u mě. Řekla mi.
Sarah, já..já nemůžu..to nejde.
Proč by nešlo. Pomůžu ti najít práci..usmívala se.
Jsme sestry, ne?
Nadzvedla obočí.
Asi..jo. Usmála jsem se na ni.
Jsme součást echelon family. Takže jsme i rodina.
Dodala.
Si úžasná.
Ty taky. Znovu jsme se obejmuli.
...........o 6 měsíců později..............
Ahojky! Koukni co mám!
Pozdravila mě Sarah.
Poď dál. Vstoupila do mého nového bytu a já za ní zavřela.
Posadila se na gauč a já na křeslo.
Tak, co máš? Zeptala jsem se s úsměvem.
Ou jasně! Málem bych zapomněla.
Řekla a z tašky, co měla na svém klíně vytáhla obálku a podala mi ji.
Docela se bojím. Zasmála jsem se.
To i já. Usmála se.
Tak..já to otevřu.
Oznámila jsem a opatrně otevřela obálku.
Nakoukla jsem dovnitř a hned obálku zase zavřela.
Nee. Roztáhl se mi úsměv.
Joo!!! Zakřičela, sebrala mi obálku a vyndala ty dva lístky do nebe!
Ty a já uvidíme MARS!!!!!!!!!
Vykřikla nadšeně a začali jsme spolu tancovat..
Já se smála na celé kolo.
Hele opatrně..nebo se pozvracím. Varovala jsem ji aby semnou přestala točit.
Už nejsem takové párátko, ale tohle je moc.
Sedla jsem si zpět do křesla.
Jsem ten nejšťastnější člověk na planeťe Zemi, co chce žít na Marsu.
--------------------------------------------
Víte..tahle krátká jednodílná story, měla být...něco jako oznámení, že v echelon family si pomáháme a opravdu se máme za sestry a bratry.
Strašně moc si vás..vážím. Vždy jste tu pro mě a já tu jsem samozřejmě pro vás. :))
Jste mé všechno. :)
Děkuju.
PS: strašně moc MOC se omlouvám za své pravopisné chyby...vím, že když už chci mít blog s příběhy, měla by jsem ovládat pravopis...omlouvám se.! :) :/
Žádné komentáře:
Okomentovat